9. 7. 2009

Jsou asi 4.00 ráno a já nemůžu spát. Těžko říct, čím to je. Možná to bude už celkovým přespáním, protože zde spíme opravdu hodně. Možná vedrem a možná taky bolestí prstů, v kterých i držení tužky bolí, jak zalezl mráz za nehty, nebo to byla špína? Těžko říct.

Z vedlejšího stanu se také ozývají zvuky, což se ani nedivím. Asi jsou na tom Mik s Mišicí stejně. Jinak je venku ticho. V dálce šumí jen vodopád, který jsme večer zahlédli, ale daleko větší pozornost jsme věnovali stanům, jídlu a ohni.

Nejraději bych vstal a šel vařit vodu na snídani, ale je ještě opravdu moc brzo. Možná mne však nuda přece jen vyžene. Pokusím se ještě usnout a pak se uvidí. Snad se to povede.

7.15

Před hodinou jsem vstával. Můj noční zápis nebyl zdaleka tak pozdě, jak jsem si myslel. Mohlo být něco kolem 2.00 a ne 4.00. Nevadí, hlavně že jsem nevstal a nešaškoval tady 4 hodiny potmě zatímco ostatní vesele spí. Celkově se dnes každému nějak špatně spalo. To jsme se shodli už v noci s klukama ve stanu. Teď se to asi zlepšilo, protože jsou všichni pořád zalezlí, zatímco já tu hypnotizuji slunce aby mi už konečně kouklo na záda. Moc mu nechybí, vidím to tak na 10 minut.

Za tu hodinu, co jsem vzhůru, jsem pohodlně rozdělal oheň, přinesl vodu z improvizované studánky, co včera David narychlo zhotovil, neb je zde slabý pramen, udělal jsem si opět 2 ovesné kaše, ač David říkal, že bych 2 najednou neměl, protože se pak změním ve výkonného turistu s malým pudem sebezáchovy, umyl jsem se a uvařil poslední dávku Jihlavany. Ještě ke všemu jsem včera večer spotřeboval poslední dávku cukru, dnes však doplníme a člověk si alespoň vychutná tu pravou a nefalšovanou chuť na krásném, čistém, horském vzduchu. Chuť je pěkně mdlá, protože jsem tam nalil moc vody a vzduch stojí za prd, protože mi čoudí oheň do kvichtu.

Hurá, dostavilo se slunce. Obloha je dnes zase vymetená. Za chvíli to bude na kraťásky a opalovací krém. S prvními paprsky, které dopadly jak na mne, tak na naše stany, se začínají probouzet i ostatní obyvatelé plátěných příbytků.

Odpoledne

Iskanderkulské jezero

Sešli jsme z kopce a asi po 8mi km jsme za deště a krup došli do vesnice Narvat. Ihned se seběhly děti a nám otevřeli místní „magazín“, kde jsme pokoupili pár rajčat, pivo, cigarety sušenky a přešli jsme do dalšího obchodu pro rybičky, hovězí, toaletní papír, sirky a možná ještě nějaké nezbytné suroviny. Neodmítli jsme od studenta, co navštívil jeho prarodiče, pozvání na čaj, které se jako vždy zvrtlo v plnohodnotný oběd. Kromě lepriošky jsme dostali jako vždy bonbóny, domácí chalvu, čaj, cukr, rajčatový salát a jako hlavní chod PLOF, což je mastná rýže s mrkví a beraním masem. Po „čaji“ jsme se přesunuli oplem Vectra k Iskanderkulskému jezeru, kde popíjíme pivo a přemýšlíme, zda postavit stan nebo koupit chatku.

TB ISKANDERKUL

Po několika pivech si objednáváme polévku, která sice dlouho trvá, ale je o to vydatnější. Popíjíme asi do 22.00 a pak jdeme místo do stanu, který jsme původně zamýšleli stavět, do chatky. Pružinové kavalce jsou po 14ti dnech na trávě, kamení, kozích bobcích a poprašku sněhu zajímavým zpestřením. Prvotní obavu z probdělé noci však vystřídá poklidný spánek s mnoha sny o Mokravě, příbuzných a zašlé slávě zdejšího turistického střediska z dob socialistického rozmachu a „blahobytu“.

10. 7. 2009

Probudili jsme se pod krásně modrou oblohu a vaříme vodu na kafe. Místní pes somruje něco k snědku, správce zametá chodník a panuje ranní ruch, kdy se chodí všichni na přeskáčku mýt. Po snídani asi půjdem omrknout vodopád a jezero. Také vyprat a dát se trochu do pucu.

Turistické středisko dobré, ale ty záchody jsou opravdu zážitek. Sice pan správce opláchl podlahu, ale i přes to by se člověk po návštěvě nechal nejraději přeočkovat. Hygiena na záchodech dosáhla takových rozměrů, že tam ani mouchy nežijí. Papíry se odhazují zásadně do odpadkového koše místo do černé díry, kde mizí veškerá hmota.

15.30

Po snídani jsme šli na procházku, ano, na procházku, žádný výšlap v pohorkách s 20ti kilovým batohem na zádech, nýbrž jen v sandálech a bez zavazadel k místnímu 40ti metrovému vodopádu, který je na výtoku řeky z jezera. Fakt síla, voda padala po hektolitrech do doliny, kde se zarážela o kameny a hladinu. To vše jsme sledovali z nevelkého balkonu, zatíženého balvany nad vodopádem v úrovni padající vody. Dole tvořila tryskající voda dvě duhy, které se stáčely ve směru dalšího toku zpěněné řeky. Ani nebylo od shora poznat, že je vodopád tak vysoký, ale to bylo jen tím, že dopadající voda tvořila jakoby bílou zeď. Když jsme hodili dolů kámen a ten letěl kolem 4 vteřin než bez jakéhokoli zvuku či šplouchnutí zmizel v bílém kotli, vyšla najevo opravdová výška vodopádu. Vskutku působivé. Po návratu do kempu vaříme těstoviny a přidáváme včera zakoupené šproty,dnes pořízená rajčata, zbylou cibuli, koření a nesmírně si pochutnáváme na těstovinovém salátu. Zavládla siesta a líná nálada. Ani Bang! se nám nechce.

12. 7. 2009

11.7. došlo v kempu pivo, ale naštěstí jsme zjistili, že mají docela dobrou vodku. Den jsme proleželi před bungalovem, dávali jsme dohromady výbavu a připravovali se na dnešní odjezd. Po domluveném odvozu jsme se pustili do BLACK DEATH vodky s melounem, který jsme dostali od rusů, co byli v kempu na team buildingu. Odpoledne se nám trošičku rozproudila zábava. Především díky nedostatku džusu a přemíry vodky.  Začaly na mne jít mrákoty, ale naštěstí jsem to díky večeři ještě ustál. David si dal místo toho jen koupačku v jezeře a pak se odebral na 16ti hodinový odpočinek.Zbylý team se šel večer družit do hospody, kde jsme se dali do řeči se Švýcarem, který smlouval o ceně za ubytování. Již dva roky jezdí po východní Evropě a Asii a bez vyjednávání by nepřežil. Byl jsem jiného názoru, jeho povaha mi hned od dveří nesedla. Když jsem se mu snažil pronajmout náš stan, aby ušetřil, nerozpoznal vtip, spakoval se a odešel. Po té si k nám přisedl Rus, co žije ve Washingtonu a ještě jeden místní kluk z Narvadu, odkud jsme brali odvoz do kempu. Bavíme se o všem možném a konverzace je velice nenucená. Ufoun, ač jazyka neznalý, vysvětluje, že další den nás čeká v 5ti lidech + řidič a naše bagáž, cesta v Ladě Nivě do Dušane. Používí ufounský výraz „sardinky in konzerva“, čemuž se ještě dvě hodiny smějeme, ale naši posluchači nevědí proč. Nevadí. I tak s nimi bylo daleko příjemnější posezení než se Švýcarem.

Dnešní cesta byla opravdu zážitek. V Ladě jsme byli opravdu jak již zmiňované rybičky a do hlavního města jsme dorazili krátce po dvanácté. S kručením v břiše se odebíráme do restaurace a tišíme hlad velice příjemným jídlem. Následuje tržnice, nákup suvenýrů, procházka po hlavní třídě a kolem prezidentského sídla či paláce podobného významu, pěší couračka zpět na letiště a opět zastávka na něco k snědku.

13. 7. 2009
4.00
Letiště Dušane

 

Čekání na CHECK IN bylo bez problémů, ty nastaly až potom, co mi celníci v pase, kde jsem měl vylepená víza, zjistí chybu, že mám místo turistického víza vízum pracovní. Ve finále to znamená, že místo „T“ tam mám „K“, ale to mi ani s potvrzením na vydání víz, kde je jako důvod turismus, neuznávají. V kanceláři mi vyhrožují, že neodletím a chtějí mě dát k soudu. Říkají si o úplatek, což jsem si tak trochu dopředu myslel. Dávám tedy posledních 70 € a mám volnou cestu. Další celník mne šacuje a dožaduje se také něčeho na přilepšenou. Když zjistí, že nemám nic krom českých korun, tak si bere jen cigáro a nechává mne jet.

Z dané situace mi moc dobře nebylo a trochu mne to zklamalo, ale co se dá dělat.