22. 6. 2009
Letiště Dušane
6.00
Na letiště jsme přiletěli s mírným zpožděním, nálada však panuje dobrá i přesto, že čekáme 3. hodinu na víza. V Istanbulu je přísný zákaz kouření na letišti a v okolí 50 km od letiště. S Ufounem jsme si prožili pár krušných chvil. V Dušane se kouří snad všude.
Přebalujeme batohy a místní policisté znalecky přikyvují a obdivují se našemu vybavení. V letadle z Istanbulu jsme měli jako spolucestujícího američana Craiga, který již dva roky žije v TJK. Poskytl nám pár cenných rad, nakreslil plán města a doporučil několik hospod.
23. 6. 2009
Penjikent
01.00
Od včera se toho událo spousta. Nic mimo normál. Jen jsem od příletu ještě pořádně nespal.Musím to dohnat. Zítra snad doženu i zápisky.
23. 6. 2009
Předposlední jezero v oblasti 7mi jezer
Marguzorské jezero 2130 m.n.m.
Okolo 23.00
Letiště Dušane – vystřízlivění, ale jen obrazně. V letadle jsme moc alkoholu nestihli. Spíše mne překvapil ten rozdíl oprpti Evropě. Chudá země na obchod, služby, ale o to bohatší na vstřícnost, krajinu a emoce. Vydání víz proběhlo v pohodě. Úředník nám zajistil odvoz na odpoledne do Penjikentu a nocleh u jeho otce, který provozuje jakýsi hostel a je průvodce v horách.
Po výlezu z letiště přišlo první setkání s místním obyvatelstvem. Všichni v muslimských hábitech, ale s podivem obhlížející naše zcela odlišné vzezření. Hned přichází několik žebráků, ale odoláváme. To samé s taxikáři, kteří čekají na hodnotný kšeft.
Nastupujeme do trolejbusu a jedeme na okružní jízdu městem, které se skládá jen z několika hlavních tříd, obchůdků a mnohé zeleně. Domy jsou sice ošuntělé a postavené z pochybných cihel, ale na druhou stranu je všude naklizeno a člověk by i vajgla hledal déle nežli v Praze.
Vystupujeme na místním tržišti, které je více jak rušné a hned jsme zváni do místí restaurace. Obsluhuje ruska. Hned po výstupu a příchodu na tržnici mne praští do nosu sladkokyselý zápach, ze kterého se mi zvedá kýbl. Nicméně usedáme a pro začátek si dáváme pivo. Vichni jsou z cesty notně unavení, ale nálada je dobrá a řešíme kdo se vydá nakupovat a kdo počká u věcí. Míša s Mikem jdou první, David usíná a já s Ufounem si dáváme místo točeného piva lahváče. Sotva jsme si cucli piva tak jsou M&M zpět a my jdeme místo nich. Měníme Eura na místí měnu Dominia a procházíme trh, kde nic, krom cigaret nekupujem. Všichni se nás snaží přimět k obchodu. Zpět v hospodě si dávají všichni jídlo, čaj, další pivo, ale já to neriskuji, protože z toho cítím úplně stejný zápach. Mám sice hlad, ale únava ho překrývá, nicméně spát nemůžu, protože je zde tolik zajímavostí. Lidé, život, budovy, doprava, vše tak specifické atak odlišné.
Vracíme se na letiště a dáváme vědět „starému známému „ úředníkovi. Dohodl nám cestu do Penjikentu. Za 120 Somoni, musíme však zaplatit za všech 7 míst v autě. Nevadí, pořád je to výhodné, člověk nemusí nic shánět a s nikým se dohadovat o ceně.
Cestou jsme si užili jedinečné výhledy, nezapomenutelný 5 km dlouhý tunel, spoustu prachu, čekání …
Cesta z Dushanbe do Penjikentu je ve výstavbě.Dělají na ní čínští dělníci. Razí tunely a styví protilavinové bariéry. Samota, skromnost a nedostupnost je vidět všude kolem, ale i přes to obyvatelé vyzařují vřelostí a zvědavostí.
Silnice nebyla místy ani podobná asfaltkám, které známe z těch nejhorších pohádek, ale Toyota Land Cruiser si s tím i přes jednu píchlou pneumatiku poradila.
Přijíždíme do Penjikentu, kde nás vítá a hostí otec našeho úředníka z letiště. Přespáváme a druhý den nastupujem po krátké procházce městem, nákupu na trhu a návštěvě místního muzea do UAZu, který nás veze k jezerům, odkud začíná naše pěší cesta přes sedla, vrcholy a hřebeny.
26. 6. 2009
Dnes jsme došli přes další sedlo Minéra 3520 m.n.m. kousek do nížiny (asi 2800 m.n.m.) a nocujem asi 2 metry od potoka. Moje třídenní prodleva v psaní začala dnem, kdy jsme vyrazili od jezera Marguzor do prvního sedla, které ani nemá jméno a nocovali jsme kousek za ním. Hned jak jsme dorazili na fleka vhodného k táboření, tak se sešli vesničani, respektive děti z vesnice a začínají nás zkoumavými pohledy okukovat. Pomáhají sbírat dříví za co dostávají něco málo sladkostí a mizí až když hustě prší. Druhý den dostáváme hrnek AIRANU, což je zkyslé kozí mléko. To vypijem, poděkujem a vyrážíme do sedla, našemu cíli toho dne. Sedlo Tavasang 3200 m.n.m. je jednodušší, ale s těžkým batohem 25-30 kg to jde pomalu a ztuha. Ze sedla vidíme cíl naší cesty. Zdá se to být daleko, ale i tak se dostáváme přes řeku, vesnici až k nástupu. Ve vesnici se nám dostává vřelého pozvání na čaj, airan a kus chleba. Všude pobíhají ušmudlané děti, všichni jsou zvědaví na neobvyklé návštěvníky a zkoumavě si nás prohlíží.Po krátké přestávce jdeme dál od vesnice, to abychom se vyhli již docela nepříjemnému okukování. Marná snaha. Asi 100 m od našeho dalšího tábořiště je osamocená osada, jejíž návštěvníci hned přichází a po krátkém seznámení přinášejí další porci airanu a chleba. Je večer 25.6. a my uléháme k zaslouženému spánku.
Dnes ráno jsme vstali, dali něco málo sladkostí rodině a nasměrovali si to do sedla MUNORA (3520 m.n.m.). Výstup byl dlouhý, ale výhled úchvatný. Vidíme cíl naší další cesty. Tentokrát je to zasněžené sedlo asi 4200 m.n.m.. Vpravo od něj Pik Moskva a další vrcholy. Zítra bude buď odpočinkový den nebo se přesunem o kousek blíž.